Sebezdokonalování je proklamovaným cílem mnoha duchovně i profánně orientovaných směrů. Je to ten vágní pojem, pod který se schová takřka cokoliv – i když není co konkrétního nabídnout, vždycky se může počítat s chytlavostí univerzální mantry naší doby „být lepší“.
Zatímco v konkrétních oblastech nebo dovednostech je zlepšení snadno pozorovatelné a verifikovatelné, v komplexním pojmu sebezdokonalování je to podstatně těžší. Zásadní problém je neexistence ideálu. Pokud chci zjistit, jestli jsem se zlepšil v šipkách, malování, vaření, prodávání zeleniny, řešení hlavolamů nebo běhu, stačí mi porovnat svůj minulý výkon s tím současným a snažit se být co možná nejobjektivnější. Pokud se srovnám s mistry daného oboru, zjistím, jak jsem na tom ve snaze přiblížit se ideálnímu výkonu. Co ale dělat v situaci, kde ideální výkon (a ideál jako takový) neexistuje?
V duchovnu a dokonalosti osobnosti není žádný objektivní konečný cíl, žádná meta, úroveň ani kýžený stav, do kterého by se dalo dostat. Samozřejmě, ideál si můžete zvolit – můžete se snažit přiblížit osobnosti třeba Buddhy, Ježíše nebo Miloše Zemana, pokud máte pocit, že právě on a jedině on je ideálem všech ctností a dokonalou osobností. Nebo můžete povýšit na konečný cíl jedinou ctnost, stav, dovednost nebo soubor kvalit a snažit se v ní dosáhnout dokonalosti – jako absolutní všeobjímající lásku a soucit, odosobnění, nonstop klidnou mysl nebo nirvánu. Nebo to libovolně namixovat. Nikdy se bohužel neshodnete s ostatními, co přesně by to mělo být a vždy bude spousta lidí, pro které bude váš ideál stavem nejhoršího úpadku. Nebo přinejmenším naprosto podružnou, nedůležitou záležitostí, na které jste promarnili život, když podstata je přeci někde úplně jinde.
Pravdu samozřejmě nemá nikdo a ani mít nemůže. Všechno co v životě děláte, všechny schopnosti, dovednosti, umění nebo poslání, jsou čistě lidské výmysly a konstrukty. My jsme vše stvořili, a proto jsme tomu také, zcela automaticky, dali smysl a pravidla. To jim samozřejmě nijak neubírá na reálnosti nebo váze, jde pouze o to, že jim alespoň částečně rozumíme (nebo jsme jim uměle dodali hranice a omezení, abychom jim rozumět mohli, což je krásně vidět třeba u sexu) a můžeme určit, co je lepší a horší, co znamená zlepšení a jak ho dosáhnout.
U souboru kvalit, označovaných jako osobnost nebo duchovno, toto neplatí. Můžete si vybrat některé její části (čímž je vyčleníte a tím jim dodáte výše zmíněný smysl sám o sobě a pravidla) a ty zlepšovat, což se nijak nedotkne celku, v absolutním smyslu. Vyřešit problém sebezdokonalování by znamenalo vyřešit smysl života.
Nemáme ponětí, co tu přesně máme dělat, v čem se zlepšit, čeho dosáhnout. Můžete postupovat kam chcete, přesto to neznamená objektivně vůbec nic. Sebezdokonalování (sebe jakožto celku) není principiálně možné, protože nevíme k čemu se máme přiblížit a co vlastně máme zlepšovat. Veškeré pokusy, které se o to snaží, jsou přinejlepším dobře míněné odhady na základě zcela náhodných premis.
Já osobně zastávám zdánlivě pesimistickou tezi – nezáleží na tom, čím strávíš život. Nikdo a nic nebude hodnotit, jestli jsi strávil třicet let na meditacích, pracoval v hospici v Africe nebo poctivě dojídal snídaně. Nevíme, čeho máme dosáhnout, protože tu není na co dosáhnout. Na druhou stranu, pokud tu není nic, co bychom museli nebo alespoň měli, znamená, že můžeme cokoliv. Úplně cokoliv a nic nebude špatně ani dobře, prostě to bude. Svoboda bez omezení, bez viny, bez zábran a rozlišování.
Magický život 