Cizinec – povídka

Plamen sirky vyřízne jizvu světla v temnotě. Lehce třesoucí rukou pomalu zvedne cigaretu, potáhne kouř a chvíli ho zamyšleně podrží v plicích s pohledem upřeným na protější stěnu. Nakonec uhne očima směrem ke dveřnímu rámu, vedoucímu na chodbu.
„Třeba už je pryč“, pronese do ticha. „A třeba jsi tam nebyl už ani předtím…“, dodá o trochu hlasitěji a hned sebou poplašeně trhne v očekávání nějaké odpovědi nebo reakce. Když se nic nestane, pomalu se uvolní.

–
Nakonec típne cigaretu do přeplněného popelníku na stole a pomalu se přesune k lednici. Oči mu přitom nepřestávají zalétavat směrem k chodbě. Ten den už poněkolikáté zkontroluje prázdné přihrádky nasvícené nažloutlým světlem, do kterého mhouří oči, nezvyklé i na takto slabý jas. Jak dlouho už vlastně nejedl, tři dny, čtyři? Pamět mu začíná vynechávat, což je nakonec asi i dobře. Co ví s určitostí je, že právě kouří svůj poslední balíček cigaret. Jídlo, bez jídla to jde, ale jak zvládne nekouřit?

–
Vrátí na židli ke stolu a začne znovu bojovat se spánkem. S hlavou opřenou o loket upřeně pozoruje vchod na chodbu. Je tam tma, ještě větší než u něj v kuchyni, přesto má pocit, že když se bude dost snažit, dost napínat oči, možná, jenom možná… bude schopen něco vidět. Třeba ho i na chvíli zahlédnout. Stál by o to vůbec? Vidět ho odsud, kdyby třeba i mohl? Zamyslí se nad tím a ani si neuvědomí, že si zapálil další cigaretu. Zatímco to rozvažuje, začnou se mu znovu zavírat oči a pomalu se propadne do spánku.

–
S trhnutím se probudí o tři hodiny později a okamžitě pohledem zkontroluje místnost. Všechno vypadá stejně, přesto… Nevisí ten závěs na oknu trochu jinak? Potichu k němu dojde, chvíli sbírá odvahu a nakonec ho rychle prohmatá. V pořádku. V tu chvíli si uvědomí, že stojí zády k chodbě. Potichu zaúpí a okamžitě se otočí, s přerývaným dechem fixuje pohledem tmu v chodbě. Po pár vteřinách se pomalu uvolní a uvědomuje si, že je propocený skrz naskrz. Zase. Trochu se opláchne ve výlevce, natočí si vodu do hrnku a vrátí se ke stolu.

–
„Co po mě chceš? Proč sem nepřijdeš a prostě to neskoncuje? Mohl bych… já nevím, třeba nalepit ceduli POMOC na okno a doufat, že si toho někdo všimne a třeba… zavolá policajty a pak sem přijdou a vyrazí dveře, to by se ti líbilo?“ opatrně se zeptá a nesměle pohlédne směrem k chodbě. “ Co bys pak dělal? A nebo… mohl bych se svlíknout, zapálit oblečení a prostě ti to tam hodit, co ty na to?“

–
Samozřejmě, žádná reakce. Jako předtím a jako vždycky. Povzdechne a promne si oči. I když… Pomalu vzhlédne s přimhouřenýma očima.

–
„Ty chceš abych na to přišel sám?“ zeptá se pomalu. „Ty po mě něco chceš, ale taky chceš abych na to přišel sám?“

–
Sice nevidí žádnou změnu, ale má pocit, že těsně na hranici slyšitelnosti něco zaznamenal. Něco souhlasného. Je to spíš změna v pocitu, který má z chodby, ale přesto…

–
„Něco, na co mám přijít sám… něco, na co mám přijít sám… něco, na co mám přijít sám…“ s touhle novou mantrou se pomalu ukolébá do neklidného spánku.

–
S bušícím srdcem se probere a rychle prolétne očima kuchyň. Vypadá v pořádku. Dobře. Co tu může udělat on sám? Snaží se uklidnit a přemýšlet. Je jasné, že mu chce ublížit, ale ne osobně . Takže možná, jenom možná, kdyby si ublížil sám…? Třeba by to stačilo. Třeba by stačilo trochu a měl by pokoj. Klid.

–
Pomalu přejde k lince, vezme z ní nůž a vrátí se k svému bezpečnému ostrůvku u stolu. K posledním cigaretám. Jednu si zapálí a pozoruje nůž. Dokouří a přiloží ostří nože k malíčku levé ruky. Zatlačí a uhranutě sleduje, jak se zakusuje do jeho vlastního masa. Vlastně to v první chvíli ani nebolí. Nakonec narazí na kost a musí proces dokončit rázným doklepnutím. Zůstane zaraženě sedět, v pravé ruce nůž a pozoruje vytékající krev. Dokonce, poprvé po několika dnech, přestane úplně myslet a sledovat chodbu. Nakonec začne potichu vzlykat. Sbalí zraněnou levou ruku na prsou a pomalu ji houpe jak nemluvně.

–
„Na, vem si to, tohle si chtěl, prostě si to vem a vypadni“ zařve na chodbu a hodí do ní zdravou rukou useknutý prst. Schoulí se na židli do klubíčka a probrečí se do spánku.

–
Bylo to málo. To je první, co ho napadne po probuzení. Bylo to správné, ale bylo to málo. Teď je v bezpečí, prozatím, na chvíli, ale jenom proto, že na to přišel a že je na správné cestě. Musí dát víc. Chvíli se nervózně rozhlíží po pokoji, po tisící hledá únikovou cestu, nakonec rezignovaně zvedne balíček cigaret a smutně se pousměje. Je tam poslední.

–
To by souhlasilo.