Ospraveditelná vražda

Dnes, pro změnu, trochu kontroverzněji – je někdy správné předčasně ukončit život jiné osobě? A pokud ano, jak to provést magickou cestou?

Volání zapomenutých bohů

Bohové nikdy neumírají. Občas se na ně zapomene, na chvíli se ztratí, ale pořád tu někde jsou a čekají na svoji další šanci. Možná pod jiným jménem a na povrchní pohled změněni, přesto podstatou zůstávají stejní. A i ti nejstarší pořád přežívají. Pokud je správně zavoláte, odpoví.

Časová zaostřenost

Možná jsem přišel na hlavní společný znak lidí s „myslí adepta“ – soustředění na přítomnost. Vědomě žít v právě probíhajícím okamžiku je totiž nejenom těžké, ale hlavně vám to nedává šanci ulehčovat si tíhu života berličkami.

Iluze sebezdokonalování

Sebezdokonalování je proklamovaným cílem mnoha duchovně i profánně orientovaných směrů. Je to ten vágní pojem, pod který se schová takřka cokoliv – i když není co konkrétního nabídnout, vždycky se může počítat s chytlavostí univerzální mantry naší doby „být lepší“.

Zatímco v konkrétních oblastech nebo dovednostech je zlepšení snadno pozorovatelné a verifikovatelné, v komplexním pojmu sebezdokonalování je to podstatně těžší. Zásadní problém je neexistence ideálu. Pokud chci zjistit, jestli jsem se zlepšil v šipkách, malování, vaření, prodávání zeleniny, řešení hlavolamů nebo běhu, stačí mi porovnat svůj minulý výkon s tím současným a snažit se být co možná nejobjektivnější. Pokud se srovnám s mistry daného oboru, zjistím, jak jsem na tom ve snaze přiblížit se ideálnímu výkonu. Co ale dělat v situaci, kde ideální výkon (a ideál jako takový) neexistuje?

V duchovnu a dokonalosti osobnosti není žádný objektivní konečný cíl, žádná meta, úroveň ani kýžený stav, do kterého by se dalo dostat. Samozřejmě, ideál si můžete zvolit – můžete se snažit přiblížit osobnosti třeba Buddhy, Ježíše nebo Miloše Zemana, pokud máte pocit, že právě on a jedině on je ideálem všech ctností a dokonalou osobností. Nebo můžete povýšit na konečný cíl jedinou ctnost, stav, dovednost nebo soubor kvalit a snažit se v ní dosáhnout dokonalosti – jako absolutní všeobjímající lásku a soucit, odosobnění, nonstop klidnou mysl nebo nirvánu. Nebo to libovolně namixovat. Nikdy se bohužel neshodnete s ostatními, co přesně by to mělo být a vždy bude spousta lidí, pro které bude váš ideál stavem nejhoršího úpadku. Nebo přinejmenším naprosto podružnou, nedůležitou záležitostí, na které jste promarnili život, když podstata je přeci někde úplně jinde.

Pravdu samozřejmě nemá nikdo a ani mít nemůže. Všechno co v životě děláte, všechny schopnosti, dovednosti, umění nebo poslání, jsou čistě lidské výmysly a konstrukty. My jsme vše stvořili, a proto jsme tomu také, zcela automaticky, dali smysl a pravidla. To jim samozřejmě nijak neubírá na reálnosti nebo váze, jde pouze o to, že jim alespoň částečně rozumíme (nebo jsme jim uměle dodali hranice a omezení, abychom jim rozumět mohli, což je krásně vidět třeba u sexu) a můžeme určit, co je lepší a horší, co znamená zlepšení a jak ho dosáhnout.

U souboru kvalit, označovaných jako osobnost nebo duchovno, toto neplatí. Můžete si vybrat některé její části (čímž je vyčleníte a tím jim dodáte výše zmíněný smysl sám o sobě a pravidla) a ty zlepšovat, což se nijak nedotkne celku, v absolutním smyslu. Vyřešit problém sebezdokonalování by znamenalo vyřešit smysl života.

Nemáme ponětí, co tu přesně máme dělat, v čem se zlepšit, čeho dosáhnout. Můžete postupovat kam chcete, přesto to neznamená objektivně vůbec nic. Sebezdokonalování (sebe jakožto celku) není principiálně možné, protože nevíme k čemu se máme přiblížit a co vlastně máme zlepšovat. Veškeré pokusy, které se o to snaží, jsou přinejlepším dobře míněné odhady na základě zcela náhodných premis.

Já osobně zastávám zdánlivě pesimistickou tezi – nezáleží na tom, čím strávíš život. Nikdo a nic nebude hodnotit, jestli jsi strávil třicet let na meditacích, pracoval v hospici v Africe nebo poctivě dojídal snídaně. Nevíme, čeho máme dosáhnout, protože tu není na co dosáhnout. Na druhou stranu, pokud tu není nic, co bychom museli nebo alespoň měli, znamená, že můžeme cokoliv. Úplně cokoliv a nic nebude špatně ani dobře, prostě to bude. Svoboda bez omezení, bez viny, bez zábran a rozlišování.

Amorálnost osobní svobody

Osobní svoboda ve smyslu absolutní volnosti v rozhodování a z toho vyplývající odpovědnost je věcí zcela vybočující ze systému jakékoliv obecné morálky. Je také zcela nezbytným předpokladem pro dnešní podobu adepta.

Realistický pohled na problematiku paktů

Otázky kolem paktů s různými entitami vždy vyvolávaly mimořádný zájem i mezi zcela profánní veřejností. Na první pohled to vypadá zcela jednoduše – výměnou za něco, v co vlastně ani nevěřím, dostanu splnění všech svých přání.

Dualita Sexu a Smrti

Nejcennějším přínosem učení Petera Carrolla je, alespoň pro mne, jeho zaměření na dualitu. Následující myšlenku už jsem několikrát v různé formě napsal, ale nemohu ji nikdy dostatečně zdůraznit: Moc vzniká při pohybu na hraně, pochopením, smiřováním a hlavně překračováním protikladů.

F. Nietzsche – Tak pravil Zarathustra: O chátře

Dnes tu poprvé dám prostor někomu jinému než mě. Chtěl jsem shrnout situaci v dnešní společnosti z mého pohledu, ale zase jsem zjistil, že mě někdo předběhnul a vyjádřil to daleko pregnantněji, než bych kdy dokázal. Takže dávám slovo jednomu z nejlepších filozofů, jaký kdy žil a jeho vrcholnému dílu (a jedné z mých oblíbených knih). Kdo ho nikdy nečetl, měl by to napravit – jeho filozofie a myšlenky vám občas můžou zachránit nervy a příčetnost. Navíc, jsem si jistý, že mě čte pár lidí, kteří to vidí stejně – pro ty ostatní to budiž pouhým projevem mého znechuceného (přesto však optimistického) ega. Příjemnou zábavu.

Morální stránka evokace démonických entit

Po e-mailu mi došla další otázka, která si zaslouží podrobnější zpracování:

„Chtěl bych se vás zeptat na docela diskutabilní otázku a to je přechod mezi světlou a temnou stranou, jeden můj kamarád mi psal, že jakmile začnu evokovat demonické inteligence, tak přestupuji na jejich stranu a tím pádem končím s bohem, anděli, co si o tomto myslíte vy?“

Takže, co si o tom myslím já?

Duchovní materialismus

Zcela protikladný název tohoto článku má poukázat na smutnou realitu dnešní doby – zprofanovanost duchovna a „light-mystiku“ kolem nás.